Váš košík

0 položek / 0 Kč

Rozhovor

První kaktus jsem si ukrad

Rozhovor s věhlasným českým kaktusářem Otmarem Kokorou ze Sázavy.

Gymnocalycium striglianum ssp. Otmari a Gymnocalycium Borthii ssp. Kokorii by pro většinu z nás byly kaktusy, jako kterékoliv jiné. Pro pana Kokoru ze Sázavy, jsou to rostliny, které nesou jeho jméno, a tak se vůbec nedivím, že je na tyhle botanické „radosti“ patřičně hrdý. Kaktusům se věnuje téměř celý život a nikdo už asi nespočítá, kolik jich v životě vypěstoval, kolikrát se o kaktus píchnul a kolik peněz ho už tenhle koníček stál.

Pan Otmar Kokora je šťastný muž. A říkám to se vší úctou, neb jen člověk, kterého naplňuje láska, může při pohledu na sedmdesátiletý kaktus plný trnů říct, že je k zulíbání!

Pane Kokoro, po tom, co jsem viděl vaši sbírku kaktusů, jsem tak trochu v šoku. Čekal jsem leccos, ale to množství druhů a počet kaktusů mě doslova konsternoval. Pamatujete si ještě vůbec, kdy jste si domů přinesl ten úplně první kaktus?

Pamatuji si to docela přesně. Pracoval jsem v Tesle v chemické laboratoři a psal se rok 1957. Tuším, že to bylo v červenci, protože hned na to následovala celozávodní dovolená. Šel jsem  něco vyřídit do kanceláře a v koutu tam stál kaktus. Tenkrát se mi hrozně líbil, ale dnes vím, že to byla naprosto zdegenerovaná Mammillaria elongata. Tak nějak nechtěně jsem do toho „drbnul“ a z rostliny upadla drobná odnož. A já ji hned, aby někdo nepřišel, strčil do kapsy pracovního pláště. Takže, když se to tak vezme, tak první kaktus jsem si ukrad.

Zapomněl jsem však na to a plášť jsem vzal domů na vyprání. Maminka při praní odnož našla. A já měl to štěstí nebo neštěstí, dodnes si tím nejsem tak úplně jistý, že se rostlinka ujala. Dal jsem ji tenkrát na světlo ke krbu, kde byl takový mírný chládek. Odnož pustila kořínky a já to považoval za naprostý zázrak. Zasadil jsem ji do zeminy, odnož se ujala a rostla dokonce mnohem lépe než ta původní rostlina.

Začal jsem se o kaktusy zajímat a náhodou jsem se dozvěděl, že v Pardubicích je veliká kaktusová sbírka. Byla v blízkosti krematoria a její majitel se jmenoval Vojta. Prodával kaktusy kus po pětikoruně, což ale v té době nebylo vůbec málo. A tak jsem si ještě před vojnou nakoupil za stovku svých prvních dvacet kaktusů. Nasázel jsem je a maminka se mi o ně celou vojnu starala. A moc dobře. Kaktusy jsem měl na verandě, kde bylo teplo a takové rozptýlené světlo. Spousta lidí dělá při pěstování tu chybu, že přes léto dává kaktusy mezi okna, kde je hrozné vedro a rostliny doslova upečou. Myslí si totiž, že kaktusy rostou na pouštích. Tak to ale není, naprostá většina roste v horských polopouštních oblastech, kde je přes léto teplo a vlhko a přes zimu chladno a naprosté sucho. S tím souvisí druhý omyl mnohých pěstitelů. Zalévají kaktusy přes zimu a tím jim buď zdegenerují, nebo rovnou uhnijí.

Byla tu paní a říkala: „tak mě to odešlo.“  Nešlo mi do hlavy proč a tak jsem se ptal: „a dělala jste, jak jsem vám říkal? Přes zimu na sucho.“ „Ne, já to zalívala, mě toho bylo líto.“ To se potom nemůže divit. I mladé semenáčky kaktusů, které jsou na podzim veliké jako zrnka rýže, vydrží od podzimu do jara bez vody. Nic se jim nestane, a když se na jaře poprvé zalijí, tak jsou najedno třikrát takové. To ale jen málokdo pochopí.

Byla tenkrát na počátku vašeho kaktusářství dostupná nějaká odborná literatura?

Když jsem v roce 1959 přišel z vojny, tak vyšla perfektní knížka o kaktusech od Pažouta, Velníčka a Šubíka. To byli naši odborníci na kaktusy. Ty obrázky mě tenkrát doslova rozvášnily! Rozumíte, to jsem si hned říkal: „tak tohle musím mít a támhleto taky!“ Takhle to začíná a za chvíli sháníte Ariocarpus kotschoubeyanus, o něm se psalo, že to byla první kytka, která když byla v Mexiku nalezená, tak se její cena doslova vyvažovala zlatem. Dnes už to tak není, ale stále jsou to velmi vzácné a na pěstování náročné a citlivé rostliny. Můžu vám ji támhle ukázat.

Pěstování kaktusů je mnohdy veliká alchymie. Experimentoval jste také?

Hned jak jsem se v tom trochu vyznal, tak jsem začal vysévat. Samozřejmě jsem byl hrozně chytrej a všechno jsem si dělal podle sebe. Kolikrát to moc slavně nedopadlo. Ale bavilo mě to. Kupodivu dnes se mi daří i to, co dřív nešlo nebo jen obtížně. Bohužel nevím, čím to je! Něco dělám jinak, asi líp, ale nevím co! Rád bych to věděl a ostatním poradil, ale nevím.

Mám pocit, že dříve bylo kaktusářů mnohem víc. Čím to, že jich tolik ubylo?

Bohužel máte pravdu, hrozně moc kaktusářů časem začalo podnikat v jiných oborech a od kaktusů odešlo. To je velká škoda. Mám takový pocit, že za minulého režimu ke kaktusům hodně lidí tak nějak utíkalo. Zájem o kaktusy mezi veřejností je podle mě přibližně stejný, ale kaktusářů ubylo.

Víte, hodně kaktusářů má také tu smůlu, že když sbírku vybudují, a to jsou léta a léta práce, tak to po nich nemá kdo přebrat.  Já jsem syna do kaktusů naprosto nenásilně a pomalinku zasvěcoval. A dnes mám díky tomu doopravdy nástupce. A řekl bych, že na to má mimořádné buňky, protože dnes už to zná lépe než já. Určitě bude dobrý pěstitel.

Vy jste vzděláním chemik. Čím to, že jste si za životního koníčka zvolil takhle netechnický obor?

Už od malička jsem tíhnul k rybám a ke kytkám. Pěstoval jsem třeba spoustu cibulovin. Bohužel to tady moc nešlo, neboť je to tu samý hryzec, a co chvíli jsem měl všechno sežrané. Zajímavé bylo, že za minulého režimu se pěstováním kaktusů hodně zabývali právníci a lékaři, dnes už to ale není pravda.

Neuvažoval jste někdy, že byste se za kaktusy vypravil do jejich domoviny do jižní Ameriky?

O tom jsem kdysi, když jsem nemohl, dost uvažoval. Dnes to jde, ale zase jsem už na to starej! Bude mně třiasedmdesát. Kamarádi mi říkali: „člověče, tam je to samej kopec! Ti starší už jen seděli dole, protože se jim v tom řídkým vzduchu špatně dýchalo!“ Mexiko nebo Arizona, to mě nelákalo, ale Bolívie, tam bych býval jel moc rád. Dnes už ale ne.

Pro Vás je evidentně pěstování kaktusů všechno ostatní než byznys. Přesto ale kaktusy prodáváte. Je to vysloveně proto, aby se vám vrátili náklady na investice a vytápění skleníků?

Přesně tak. Já nechci nijak parazitovat se svým koníčkem na rodině! Bohužel jsem si navíc vybral a mám rád především ty rostliny, které jsou velmi náročné na teplo při přezimování - melokaktusy a diskokaktusy. Rostou totiž v těch nejteplejších oblastech Peru, Brazílie, Bolívie a v karibské oblasti. A to vám řeknu, vytápět tenhle skleník, to je jako další barák. Z toho důvodu si na to musím vydělat. Kdybych nemusel, tak bych neprodával!

Co považujete za svoje největší úspěchy, takové každodenní radosti kaktusáře?

Když se vám podaří vypěstovat něco ze semene. A ta semena klidně můžou stát stovku! Samozřejmě se to nesmí dozvědět manželka! (žena pana Kokory sedí naproti nám a vesele se usmívá – poznámka autora) A když se kaktus ujme a později vykvete a vy díky tomu získáte semena, která by jinak byla neskutečně drahá! To mě nesmírně teší!

Jak důležitý je substrát, ve kterém se kaktus pěstuje?

Dlouho se tvrdilo, že na zemině nezáleží. To ale není vůbec pravda. Některá rostlina v běžném substrátu roste docela dobře, ale třeba jen jednu sezónu. Zjistit, v čem to roste dobře a trvale, to trvá léta a léta. Vegetační doba je při tom jen asi sedm měsíců v roce. Ale je to nádherná práce! Trochu dobrodružná, ale nádherná!

Dělá Vám radost, když si sem pro kaktusy přijedou i úplní amatéři s tím, že chtějí začít?

Mám radost, ale jsem radši, když přijedou již zkušení kaktusáři. Jezdí jich sem hodně, celé autobusy z Francie, Holandska, Německa, Maďarska, Polska… no prostě z celé Evropy. Kupodivu s těma chlapama, i když neznáte jejich řeč - třeba Maďarům, těm nerozumíte ani slovo – tak si tak nějak porozumíte. To je zvláštní, jak má člověk k těmto lidem tak nějak blízko. Taky se ale stalo, že se objevil začínající kaktusář, a když u mě viděl to množství rostlin tak řekl: „no to je strašný, to nebudu dělat!“

Během těch let, co kaktusy pěstujete, se výrazně změnila legislativa a řada rostlin je dnes pod ochranou CITES. Jakou máte se zákony na ochranu rostlin zkušenost?

Principielně tomu rozumím a schvaluju to, ale to, jak to funguje v praxi je často nedomyšlené. Bohužel to navíc mají na starost lidé, kteří tomu vůbec nerozumí nebo rozumět nechtějí! Největší bláznovství jsem zažil rok před tím, než jsme vstoupili do Evropské unie. To tenkrát museli vymyslet nějací blázni z ministerstva. Vydali nařízení, že kytky, které jsou na seznamu CITES, se do Čech nesmí dovážet. Já si vždycky objednával rostliny z Německa od světoznámé firmy Kőhres. Shodou okolností jsem si tehdy objednal deset semen jednoho turbinicarpusu, který na seznamu byl. Upozorňuji na to, že semena pocházela z rostlin pěstovaných v Německu. Zásilka přišla úplnou náhodou na celnici v Pardubicích. Tam byl asi někdo, kdo chtěl být dobrý a tak to nahlásil na životní prostředí. Přišel mi dopis:“ dostavte se tehdy a tehdy na úřad do Ústí nad Orlicí!“ Tam tehdy kvůli deseti semínkům, které stáli snad dvacku přijeli dva chlapi z Hradce. Vyměřili mi pokutu dva tisíce korun a absolutně nechtěli slyšet žádné argumenty.

Rok na to jsme vstoupili do Evropské unie a už to nikoho nezajímá, člověk si může dovést, co chce. Víte, já chápu smysl ochrany rostlin a zvířat v divočině. Tak to má být a proti drancování přírody se má bojovat. Ale proč pokutují pěstitele, kteří rozšiřují v Evropě rostliny prokazatelně pocházející z místních zdrojů, nechápu. Vždyť mnohé rostliny už v původních zemích ani nerostou, protože jejich naleziště zničila třeba výstavba dálnice a kaktusáři tak mají možná poslední exempláře na světě.

Myslíte, že by se rostliny od Vás mohly v takovém případě postupně vracet zpět do divoké přírody?

To by určitě bylo možné!

Máte sem tam od času i nějakou úřední kontrolu přímo ve skleníku?

No už tady taky byli. Oni vůbec nevědí, co to je, oni rostlinám nerozumí. Oni znají paragrafy a mají seznamy. „Propána krále, vy tady máte tolik astékií!“ Lomil tenkrát rukama. A že mnohé rostliny už mám třeba padesát let, a že se díky mým semenům, které nestojí ani desetikorunu nikomu nevyplatí cokoli z jižní Ameriky dovážet, to slyšet nechtěl. Naštěstí vstupem do Evropské unie všechny tyhle potíže ustaly!

Pane Kokoro, máte i kaktusy, které se dají využít třeba v medicíně?

Jsou i takové kaktusy, lidově se jim říká královna noci. Ty se používají na potíže se srdcem, ale tomu se nevěnuju. Hrozně rychle to roste a za chvíli nevíte, co s tím. Snad jen, že to hezky kvete, ale kvůli květu to pěstovat nebudu. Není na světě snad nic více pomíjející, než jsou květy kaktusu. Ale když se ptáte na léčivé rostliny, tak musím zmínit aloe. Oni jsou všechny druhy léčivé. Hodně v módě je dnes aloe vera, ale jen proto, že je to kosmetická rostlina a ve velkém se dá pěstovat už třeba ve Španělsku. Nicméně nejlepší na spáleniny, ekzémy a tak podobně je aloe arborescens. Lidi jsou ale zblblí a chtějí výhradně aloe vera, nic jiného je nezajímá. S aloe arborescens mám ale výbornou osobní zkušenost. Mám tady kamaráda a ten měl mohutnou pájku. A já hmátnul na ten její ještě rozpálený tubus. Ruka jenom zasyčela. Já ruku nemohl ani rozevřít, jak to bylo spálené. Manželka vzala list z arborescens, rozřezala ho a přiložila na dlaň. Nechal jsem to přes noc a jen na jediném místě se mi to smeklo. Tam se udělal puchýř, jinde byla kůže sice červená, ale vyživená a už vůbec nebolela. Perfektní věc tahle kytka, tu by měl mít doma každý.

Váš koníček s Vámi sdílí i vaše manželka. Věnovala se mu od začátku nebo jste ji postupně „nakazil?“

Nakazil jsem ji asi tak, že když viděla, že na to nestačím a lítám kolem skleníku jak tajtrlík, tak mi začala pomáhat. Začala se sama věnovat sukulentům a bonsajím.

Paní Kokorová: On si člověk musí na ty investice taky trochu vydělat. A člověka pak dvakrát těší, když slyší, že rostlinám od nás se leckde daří. Já říkám, že když to jde z dobrých rukou do dobrých rukou, tak to je hned vidět. Hlavně, když se to dělá s láskou.

Kolikrát taky slyšíme, když prodáváme kaktusy na Flóře Olomouc: „mámo, kup mi kaktus!“ a máma odpoví „ne, to by ses o to musel starat!“ Táta zase mnohdy odpoví otázkou: „víš kolik by za to bylo piv?“ Tak to bohužel někdy je, ale my pak raději dáme kaktus děcku zadarmo.

Jak tak poslouchám, nemáte při prodeji kaktusů o zážitky nouzi.

No to nemáme, jednou jsme jeli s kaktusy a ze zadu do nás nabourala nějaká paní. Manželku bolelo rameno, myslela, že to má vykloubené a pak se ukázalo, že se ji do ruky zabodnul kaktus. Stovky kaktusů byly po celém autě na jedné hromadě! Ještě že se nic nikomu nestalo!

František Teichmann

© 2011-2014 Kaktusy-Kokora.cz | Všechna práva vyhrazena Tvorba www stránek TOPlist